2/198 BELGIE // PARAZIT V DÍVČÍM TĚLE

Antéchrista měla být mou letenkou do Belgie. A také byla, jenom trochu jiným způsobem, než jsem očekávala. Ale právě očekávání, které nebylo zcela naplněno, jenom potvrdilo mé přesvědčení o tom, že celá tato cesta má smysl. Že literatura má mnoho podob a stojí za to je objevit.

Co zmařilo má očekávání? Po tureckém Cizinci, který je Tureckem a hledáním národní identity prodchnutý a je to částečně jeho podstatou (kdybychom tento aspekt z románu vyňali, moc by nám toho z Cizince nezůstalo), jsem očekávala román, který mě přenese do Belgie, který mě Belgií obemkne a budu z něj cítit podobné národní pnutí jako z tureckého předchůdce. Antéchrista by se ovšem mohla odehrávat kdekoliv jinde v Evropě. Není totiž o Belgii, není o tom, jaké je to být Belgičan, kdo je Belgičan, jakou roli v tom hraje jazyk a náboženství. Je příběhem o člověku, o dospívající nejisté dívce, kterou otřese jiná dospívající dívka, kterou si přivede do života, aby poprvé zakusila, jaké je to mít kamarádku. Později zjistí, že větší chybu udělat nemohla.

Má očekávání se sice nenaplnila, ale můj zážitek z knihy se tím nepokazil. Díky této zkušenosti mi došlo, že nemůžu od každé knihy čekat, že bude mluvit o zemi, v níž se zrodila. Literatura je různorodá a to, že jsem si z Turecka vybrala zrovna Cizince, který o své zemi původu mluví v každé druhé větě, neznamená, že taková bude každá kniha, kterou si pro svou výzvu vyberu. Navíc když svůj výběr dopředu nijak zvlášť nepromýšlím.

To, že Antéchrista nebude národně obrodný román, jsem ale mohla očekávat i z jiného důvodu. Dostal se mi do rukou v létě 2018. Ve Valonsku jsem strávila 14 dní a poté jsem se na víkend přesunula do Bruselu, kde mi střechu nad hlavou poskytl štědrý Belgičan, frankofonní učitel a novinář, který se mnou po večerech mluvil o literatuře. To on mi sdělil, a je to samozřejmě jen jeho názor, že Belgičané nejsou patrioti. Ani nemohou být. V jejich zemi se mluví dvěma jazyky, jejich zemi obývají dva národy. A možná více než kdokoliv jiný v Evropě si uvědomují, že jsou součástí Evropské unie. Belgičané jsou Evropané, tak to říkal.

Antéchristu mi věnoval, protože chtěl, abych poznala jednu z nejznámějších belgických autorek, Amélie Nothombovou. Ze své sbírky vybral zrovna tuto knihu a tehdy jsem to považovala za náhodný výběr, dnes už ale nikoliv. I za ty dvě noci, které jsem u něj strávila, mě dobře prokoukl. Pochopil, že zrovna Antéchrista by se mi mohla líbit moc.

Měl pravdu. Hlavní hrdinka, Blanche, je málomluvná dívka, knihomolka, bez kamarádů a společenského života. Troufám si tvrdit, že jsem na tom o chlup lépe než Blanche (alespoň z hlediska společenské prestiže), nicméně pochopit dívku, která nejradši tráví čas sama, ale přitom stojí o to někam patřit, ale sakra se jí to nedaří, nebylo vůbec těžké. Když si vpustí do života Christu, která se jí zdá jako zábavná, společenská, energická a životem nadšená dívka, netuší, že si na sebe upletla bič, připnula kouli k noze, která se jí nadobro nastěhuje domů, zabere její postel, omámí její rodiče a nepoleví v tom, aby Blanche co nejvíce ponížila.

Z hlediska zápletky jde o příběh tak trochu přitažený za vlasy. Christa na všechny působí jako kouzlo, které všem zatemňuje rozum. Vztahy a pnutí mezi postavami nejsou zcela uvěřitelné. Blanche se Christě poddává příliš snadno a její motivace k tomu není dostatečně silná. Blanchiny rodiče Christině šarmu podléhají bez náznaku pochyb. Dívky sice chodí na vysokou školu, ale vztahy mezi spolužáky jsou jako na střední škole. Chovají se nedospěle, dětinsky, prochází jim šikana nejbanálnějšího stupně.

Posuzovat tento román na základě toho, jak je realistický, by ovšem bylo pošetilé. Nesnaží se o realismus. Popisuje situaci, kdy si pochutnáte na výborném jídle, ale přitom si do těla zavedete tasemnici, která váš začne požírat zevnitř, a není, jak se jí zbavit. Bere všechno, co je vaše. Jakékoliv další jídlo, na kterém si pochutnáte, okamžitě spolkne, aby vám nedopřála ani okamžíček štěstí. Je to parazit, který nedokáže přežít sám o sobě, ale musí se živit na jiných. Musí škodit a brát a nedopřát chvíli potěšení. Parazituje na člověku, který je tak slabý, že zmocnit se jeho těla nepředstavuje nejmenší problém. Stejně jako se Christa zmocnila Blanchina těla, když ji proti její vůli donutila se svléknout. Tím hlavním problémem ovšem je, že se toho parazita ani zbavit nechcete, protože poprvé v životě nejste na všechno úplně sami.

Ne, Antéchrista o Belgii nic moc nevypovídá kromě pár místopisných názvů. Je krátkým románem, příběhem o dospívání, nejistotách, touze někam patřit, ale přitom si zachovat vlastní integritu. Ale možná tím toho o Belgii a belgické literatuře vypovídá mnohem víc, než se mi může zdát. Anebo ne. To nemůžu vědět, Antéchrista je jen jedním zástupcem z mnoha.