1/198 Turecko // Cizincem ve vlastní zemi

K významnému románu moderní turecké literatury jsem se dostala jen náhodou. Nikdy dříve mě nenapadlo přečíst si kousek z anatolské literární pokladnice jednoduše proto, že jsem o žádném tureckém románu nikdy neslyšela a nikdo mi taky nikdy nevnukl myšlenku, že by turecká literatura mohla být něčím zajímavá. V knihovně na mě na pultu novinek ovšem vykouklo toto graficky vyvedené červené vydání od nakladatelství Host, které okamžitě upoutalo mou pozornost. Těžko bych po této knize sáhla, kdyby mě k tomu netáhly osobní důvody. Čím by mohla být turecká literatura zajímá? Co mi může nabídnout? Dřív bych si takové otázky pokládala jen se skepsí v hlase. Tentokrát jsem ovšem byla zvědavá. Otevřenost, která mě nakonec k přečtení této knihy zavedla, a zážitek, jaký jsem si z ní odnesla, v závěru probudily můj literární zájem o zbytek zemí světa.

Nakladatelství Host je mi drahé pro svůj pečlivý výběr kvalitních titulů české i překladové literatury. Tam však jejich práce nekončí. S náležitou pozorností přistupují ke grafickému zpracování jejich knih i kvalitě překladu. Dobrý překlad je důležitější, než se může zdát, ten špatný může pohřbít zážitek i z té nejlepší knihy. V případě Cizince dostáli všemu, za co jsem je měla. Nejenom výborný překlad, ale i vysvětlivky k turecké výslovnosti, obsáhlý, ale přesto ne příliš rozsáhlý poznámkový aparát, předmluva i další doplňující texty k autorovi a jeho dílu dělají z Cizince opravdu kulturní čtení. Nedostane se vám jen prostého překladu literárního textu, ale dostanete k němu kontext, který zážitek z pro nás spíše exotické literární země jenom umocní. Jak je zřejmé, ambicióznější literatura není jenom o příběhu, proto se nám pro hlubší vhled hodí větší rozhled, a jelikož turecká literatura nepatří u nás mezi ty předně vyučované ani často překládané, velice oceňuji, jak s tímto Host vychází laickému, ale zvídavému čtenáři vstříc. Minimálně mně to pomohlo si z knihy odnést o něco komplexnější zážitek.

Cizinec je příběhem vzdělaného muže, přicházejícího z města se zraněním z války na venkov mezi prosté občany, kde hledá klid a sounáležitost. Zatímco on se však cítí jako Turek, bojoval a ještě stále intelektuálně bojuje za tureckou nezávislost a atatürkovské ideály, lidi na vesnici spojuje společná víra, a ne příliš abstraktní národní sounáležitost, jelikož nemají čas uvažovat nad ničím jiným, než je práce nebo obživa. On se mezi nimi chce cítit jako mezi svými, jsou to přeci Turci jako on, pro ně však není ničím jiným než cizincem, jim tolik vzdáleným. Narážejí do sebe dva světy, i když kulturně pečlivě vymezené, přesto natolik univerzální, aby román Yakupa Kadriho Karasmanoğla mohl promlouvat k lidem mnoha etnik a vyznání.

Přesto zůstává Cizinec v srdci čistě tureckým románem, který mě dokázal zavést přímo do žhnoucího jádra své země. Do konfliktu, který se mi zdá, trvá dodneška. Rozdíly mezi sekulárními městy evropského typu, jako jsou Istanbul nebo Smyrna (turecky İzmir), a rurálním venkovem, kde k lidem promlouvá tradice a náboženství spíše než turecký nacionalismus. Konflikt vnímavého, vzdělaného člověka, který na venkov přichází s určitými ideály o svých bratrech a sestrách, jeho představy ovšem narážejí na tvrdou realitu. Odráží se v tom jak zřejmé přesvědčení autora, tak atmosféra doby, a podle toho, co se o Turecku útržkovitě dozvídám v dnešní době, stejně tak se v tom zračí tamější konflikty dneška. Cizinec je sice pohledem jedné ideologie, člověka, který má svůj hodnotový a ideový žebříček pevně nastaven, ale je to pohled prožívaný se silnou intenzitou, ale i s určitou dávkou empatie ke svým protivníkům, ke stranám, které jeho ideály nesdílí.

Pro mě jako pro člověka s omezenou znalostí a poznáním turecké kultury to byl nejenom působivý literární zážitek skrz ústřední konflikt, ale i zajímavý exkurz do turecké kultury. Do socio-kulturních prostředí města i venkova, do podstaty manželství, rodiny, přátelství, sousedských i jiných vztahů na vesnici, do principů dvoření a komunikace s imámem. Pohledem na to, co se bere jako přijatelné, i na to, co pohoršuje. Co si může dovolit muž a co žena. 

Jsem si vědoma, že jediná kniha není odpovědí na všechno (Cizinec je navíc románem z roku 1932, od té doby se situace jistě určitým způsobem vyvinula). Naopak – každá další ve mně vyvolává spoustu otázek. Po Cizinci mám sice dojem naplnění a poznání, neznamená to však, že tam by se můj hlad po poznání Turecka (a koneckonců i celého světa) zastavil. Ne. Ještě mi ani nezačalo kručet v břiše, ale sliny se už sbíhají. Proto nakonec vznikl i tento blog. Už se nemůžu dočkat, kam dál mě zavede...