3/198 Irsko // Lyrická procházka po irské pláži

Z důvodu maximální vytíženosti jsem byla nucena odkládat sepsání reflexe na poslední knihu ze své světoběžné výzvy několik týdnů. Je mi to nesmírně líto, protože si jsem vědoma, nakolik živé a barvité byly mé pocity v krátké době po dočtení debutového románu Sary Baume. Nyní už jsou tlumenější a pomalu upadají v zapomnění. Přesto se vynasnažím rozpomenout na všechny emoce, které ve mně její pozoruhodný román vyvolal. Jasno lepo podstín zhyna u nás vydalo nakladatelství Odeon v báječném překladu Alice Hyrmanové McElveen, za který v roce 2017 obdržela cenu Litera za nejlepší překlad.

S touto knihou jsem zůstala v Evropě, ale vydala se přes moře až do Irska, kde jsem navštívila jeho tichá maloměsta, zelené louky, studená pobřeží pod šedivou oblohou, s vlnami narážejícími na hrubé, kamenité útesy. Irskem mě prováděl postarší muž, podivínský samotář se zevnějškem, který jeho okolí trochu děsí. A tak zůstal sám, bez otce i bez matky, bez přátel. Pořídil si psa, agresivního, nezvladatelného, kterému bylo ublíženo. Měl jen jedno oko, a tak se z něj stal Jednooko. Své okolí děsil, možná ještě víc než jeho páníček. Zdálo se perfektní, aby si právě oni dva stáli po boku, vždyť je přeci nikdo jiný nechtěl. Já jako čtenář jsem se nakonec stala tím psem a já jsem nakonec stála tomu muži po boku. V jeho samotě, starostech a bolesti, uvnitř opuštěného, tajemného domu i na cestě po maličkém ostrově, která nás měla dostat daleko od všeho a ode všech, kteří nám kdy chtěli ublížit.

Snažím se volit taková slova, abych vám byla schopna přiblížit atmosféru tohoto lyrického románu co nejlépe, ale evidentně je Sara Baume mnohem lepší spisovatelka, protože její styl je pro mě nenapodobitelný, ačkoliv bych tak moc ráda psala právě jako ona. Svá slova volí pečlivě, přitom naprosto nenásilně a dokáže vás naplno přenést do té lehce zamlžené atmosféry, která vás obklopí slaným přímořských vzduchem, studeným větrem a vaše chodidla obalí vlhkým, mrazivým pískem. Nad vámi výskají racci a slyšíte, jak vlny narážejí do útesů. Se stejnou intenzitou prožíváte své chvíle v přírodě i zavření doma, ve skříni, aby vás nikdo neobjevil, zatímco se váš páníček snaží zbavit lidí, kteří vás chtějí sprovodit ze světa.

Je to nesmírně krásné dílo a důležité pro každého, kdo si váží minimalistického stylu, básnických kvalit prozaického textu a upřednostňuje krásu jazyka nad příběh. A pokud nemáte peníze na cestu do Irska, tohle je docela autentický simulátor tamní přírody a zvláštní, všudypřítomné melancholie.