5/198 ČESKO // NOVĚ NABYTÁ LEHKOST UVAŽOVÁNÍ

Původně jsem plánovala, že by Česko v mé výzvě zastupoval Marek Šindelka, který mi připadal jako zajímavý autor, od kterého jsem ještě nic nečetla a měla jsem zájem jeho tvorbu objevit. Nicméně se mi ještě předtím připletl do cesty celosvětově známý román Milana Kundery, Nesnesitelná lehkost bytí. Neměl zastupovat Českou republiku už jenom proto, že je situace autora a vydání samotného románu natolik mezinárodní, že bych si nebyla jistá, že jej mohu právem zařadit do kategorie „Česko“. Milan Kundera je původem sice Čech, ale naturalizovaný Francouz, kterému bylo české občanství navráceno teprve minulý rok. Nesnesitelná lehkost bytí navíc poprvé vyšla ve francouzském překladu a až poté v českém originále, ale zato v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers, i když vlastněném Škvoreckými. Navíc v té době ještě existovalo Československo. Takovéto konfliktní situace mě v mé výzvě dozajista ještě budou provázet mnohokrát, ale tentokrát si myslím, že i přesto všechny tyto přeshraniční procesy se románu nedá vzít, že se v něm odráží dost z české historie, reálií a povahy na to, abych ho do své výzvy mohla zařadit jako čestného zástupce české literatury.

Na rozdíl od reflexe na Vegetariánku, která čekala na sepsání několik týdnů po dočtení, sepisuji své pocity ohledně Kunderova možná nejznámějšího románu hned po dočtení – což může a nemusí být na škodu. Ráda bych dokázala vystihnout, co pro mě čtení této knihy znamenalo, co ve mně vyvolávala za představy. Ale upřímně si myslím, že to v dobré míře vystihnout nedokážu. Netroufnu si zde dělat ani řádnou interpretační či jinou odbornou analýzu, ani zasazovat knihu do kontextu své doby, doby, o které píše, či době dneška a zůstanu čistě u svých pocitů. Jsem přesvědčená, že u této knihy si to můžu dovolit, protože už o ní bylo napsáno tolik, že můj přínos by byl v tomto ohledu zcela minimální.

Už delší dobu jsem ve svém životě postrádala určitý vliv, který by mi pomohl nahlížet na život v širších souvislostech, ukázal mi určitý směr a smysl našeho bezesmyslného konání ve světě. Když jsem byla mladší, stačily mi k tomu knihy jako Tajemství nebo Alchymista Paula Coelha – měla jsem dojem, že dávají naprostý smysl, otevírají mi nové obzory a možnosti, jak naplnit svůj osud. Omlouvám se všem, pro které tyto knihy doposud představují něco v jejich životech určujícího, ale mě už bohužel nepomáhají, posunula jsem se dál a laciné, kýčovité fráze, které se snadno prodávají, protože je přesně takhle všichni chtějí slyšet, mi už neposkytovaly to, co jsem v životě potřebovala, abych se netopila v beznaději vlastních myšlenek. Stejně tak mi nepomáhají ani motivační citáty, afirmace, povzbuzující popisky fotek influencerů a influencerek na Instagramu, které přesto majoritně obklopují můj život. Začínala jsem z toho být vyloženě otrávená, protože jediní lidé, na které narážím, kteří se snaží otevírat jiným oči a pomoct jim nahlédnout na svět v jiném kontextu, sdělují nespočetněkrát opakovaná vyprázdněná motta, která pro můj život už žádný posun nepředstavují.

Doufala jsem, že určitou odpověď najdu v literatuře, v literatuře přemýšlivější, která se na svět nesnaží nahlížet z jedné pozice, kterou si určí na začátku, ale vychází z jedné pozice, aby přešla do druhé, prozkoumávala komplexitu lidského fungování ve světě z různých pohledů, ale přesto zůstávala konzistentní, jasná, systematická. Kundera mi spadl do klína jako z čistého nebe a dal mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Nejde o jeho přesná slova, přesné závěry, ke který došel, ne že by mi snad dal radu, jak naplnit můj vlastní život a být šťastná. Ukázal mi způsob, jakým svět nahlíží a jak k němu přistupuje, jak lze o světě přemýšlet a udělat si v tom chaosu aspoň nějaký pořádek. Nejde o výsledek úvahy, ale o její průběh a metodu.

Miluji příběhy o lásce. Nicméně jsou všude a byly probrány snad ze všech možných úhlů pohledů, každý z těch úhlů si již stihl vytvořit svou typickou podobu, specifika, konvence, tropy, kýč. Proto jsem nadšená z každého literárního příspěvku do nekonečné studnice příběhů o lásce, který na ni nahlíží nevšedním způsobem, i když hovoří o naprosto všední milostné zápletce. Jde o to, jaký volí jazyk, co se rozhodne popisovat, z jaké perspektivy a jak hluboko, jaký tón a podtón svému pozorování dá. Kunderův román je přesně tím osvěžujícím příkladem příběhu o lásce, který je naprosto všední, ale nedokážete jej dát z ruky a přestat číst, protože vás fascinuje hloubkou svého pozorování a živelností životů, které popisuje. Cítíme, jak k nám dech jeho postav proniká přes papír. Bije jim srdce, jsou živé, i když mezi nimi a námi stojí vypravěč, který svou přítomnost, a tedy fikční podstatu jejich příběhu, dává více než jasně najevo. Vykreslení jejich pocitů, ambivalence jejich uvažování, neustálé proudy myšlenek, které chodí proti sobě, navzájem si odporují, a tím se vzájemně podporují – tím mě Kundera ve svém příběhu o lásce uhranul, zachycením toho nekonečného protiřečení, kterého člověk ve svém životě dosahuje, se kterým neustále bojuje, protože se mu zdá jako něco nežádoucího, zpomalujícího, destruktivního. Ale přitom to takové vůbec být nemusí.

Ve výsledku vám vůbec neřeknu nic o spojitosti tohoto románu s Českou republikou, protože je to podle mě v podstatě irelevantní. Kundera sice sděluje příběh několika lidí ovlivněných událostmi v Československu po roce 1968, nicméně jejich příběhy nejsou tolik o těch samotných událostech, i když jsou jimi přímo ovlivněny. Pokud by se neudála okupace, normalizace, degradace intelektuálů, udály by se jiné skutečnosti, které by jejich pocity a úvahy rozběhly možná trochu jiným směrem, ale ve výsledku by se ta jejich počínání a uvažování rozvíjela na podobných principech, jenom v jiných konturách. Podle mě Kundera neskutečně bystře odhadl povahu člověka, alespoň na příkladu pár osob v kontextu, ve kterém vyrostly, dospívaly a zestárly.

Je to neskutečně bolestné, ale nádherné čtení s přesahy do filozofie a všeobecných úvah nad uměním, ideologiemi a idejemi, láskou se svou nezměrností, zištností i bezbranností, existencí ve světě, do kterého nedobrovolně vstupujeme. V době, v jaké se nacházíme, pro mě byla Nesnesitelná lehkost bytí tím nejvítanějším čtením, které mi sice neodpovědělo na všechny nezodpověditelné otázky, které o životě mám, ale dopřálo mi pocit, že ptát se je v pořádku, uvažovat je v pořádku a výsledné úvahy sice nevyřeší nic praktického, ale poskytnou alespoň jedinci jako mě podstatnou úlevu a novou sílu nad světem hloubat, a přitom se nepropadnout do beznaděje.